Myslím, že každý člověk má v sobě mlsouna. Někdo ho hodně utiskuje, a mlsoun se pak jednou za čas projeví tak divoce, že po měsíci salátů a celozrnného pečiva najednou daný jedinec zbaští dvojité McMenu a jako dezert si dá celý polárkáč, načež se pak utápí ve výčitkách a začne svého vnitřního mlsouna utiskovat ještě o to více. Já se za svého mlsouna nestydím. Nechám si hrdě říkat dortíku (a lichotí mi to), a mám-li na něco chuť, většinou si to prostě dám úplně bez výčitek. Mlsat se dá ale i zdravě, a spoustakrát si člověk na zdravé svačině pochutná víc než na tabulce čokolády či pytlíku gumových medvídků.
Před nějakou dobou jsem skrz jednu z mnoha školních facebookových skupin narazila na toto video. Slečna tam mluví o tom, že lze žít i bez toho, abychom kolem sebe vytvářeli kvanta odpadu. Protože co je přirozené? Jdu do práce, koupím si cestou v sámošce svačinu, někdy i oběd, pití v petce, pečivo v igeliťácích... a takhle každý den. Doma máme několik odpadkových košů, které vynášíme několikrát týdně. Způsob života, jaký popisuje slečna ve videu, je už malinko zahnaný do extrému, ale stojí minimálně za zamyšlení.
(Pro ty co neumí anglicky ani kuňk, na začátku slečna přinese malou zavařovací sklenici plnou věcí, a prohlásí, že to je veškterý odpad, který vyprodukovala za poslední 3 roky. Poté už jen vysvětluje, jak se k tomuto životnímu stylu dostala a jak konkrétně funguje.)
Nejen ve světě, ale i v ČR se rozmáhají různé zájmové skupiny podporující využívání znovupoužitelných obalů. Je to například pražský obchod bezobalu, který funguje tak, že vám prodá potraviny do vašich vlastních nádob, sklenic, látkových pytlíků apod. Nebo například na tomto blogu autorka popisuje, jak využívá vlastních síťových pytlíků při nákupech.
Totéž se rozmohlo i co se týče lahví na pití. Už delší dobu se prodávají všude možně plastové i plechové lahve na opakované využití - pěkně pro městský život ve stylovém designu a s barevnými potisky. Tyto lahve nabízí mimo jiné například Albi pod značkou Equa.
(Pro ty co neumí anglicky ani kuňk, na začátku slečna přinese malou zavařovací sklenici plnou věcí, a prohlásí, že to je veškterý odpad, který vyprodukovala za poslední 3 roky. Poté už jen vysvětluje, jak se k tomuto životnímu stylu dostala a jak konkrétně funguje.)
Nejen ve světě, ale i v ČR se rozmáhají různé zájmové skupiny podporující využívání znovupoužitelných obalů. Je to například pražský obchod bezobalu, který funguje tak, že vám prodá potraviny do vašich vlastních nádob, sklenic, látkových pytlíků apod. Nebo například na tomto blogu autorka popisuje, jak využívá vlastních síťových pytlíků při nákupech.
Totéž se rozmohlo i co se týče lahví na pití. Už delší dobu se prodávají všude možně plastové i plechové lahve na opakované využití - pěkně pro městský život ve stylovém designu a s barevnými potisky. Tyto lahve nabízí mimo jiné například Albi pod značkou Equa.
Já měla podobnou lahev, sice od jiné firmy, ale kromě toho, že postrádala obrázky, byla v podstatě totožná. Měla jsem ji přibližně rok a půl a nepoužívala jsem ji úplně málo. Plast je ale prostě plast, ať jsem láhev čistila jakkoli často a jakýmikoli prostředky, po nějaké době prostě zežloutla a stačí mi v ní nechat pití přes noc a už smrdí. Nedá se nic dělat, moje pátrání po nejlepší lahvi na každodenní použití muselo pokračovat.
Žijeme uvnitř. Oči jsou oknem do vnějšího světa. Ale žití, prožívání, se odehrává vevnitř. Vnějšek pouštíme dovnitř očima, ušima, nosem, smysly. A uvnitř se s tím, co tam pustíme, něco děje.
Nemusíme do sebe pouštět všechno. A je na nás, jak to, co se dovnitř dostane, zpracujeme. Je na nás, co se s tím bude dít. Co to s námi udělá, jestli se nás to dotkne, jestli to na chvilku ovlivní naši náladu či nás to změní natrvalo. Vnější svět do nás nemusí, když ho tam nechceme.
Žijeme uvnitř těla, které nás ohraničuje. Je pevné, hmatatelné, občas překáží, občas se chceme rozprchnout do všech stran, pohybovat se rychleji, létat, ale tahle hmotná schránka nás drží při zemi. Každý máme okno ven. A tím oknem se díváme. Vidíme těla, obaly jiných lidí, a myslíme si, že to jsou oni. Ale oni, ti lidé, opravdoví, živí, jsou uvnitř.
Každý z nás dostal nějakou schránku, nějaký obal, v němž nosíme "sebe". Nemůžeme ho vyměnit. Myslíme si, že ty schránky jsou lidé, kteří jsou ale ve skutečnosti v nich. Soudit knihu podle obalu a člověka podle vzhledu je nesmysl. Znám krásné lidi v ošklivých tělech a naopak.
Lidé by byli krásnější, kdyby nebyli ohraničení. Byli by všude. Nemohli by se skrývat. Mohli by splývat, létat, stávat se součástí věcí a jeden druhého, sdílet pocity, myšlenky, energii. Fyzický svět nás omezuje a izoluje. Drží nás v iluzi, že jsme tělo, včetně všech jeho limitů. Člověk ve skutečnosti nemá limity, dokud na ně neuvěří. Člověk, duše, je potenciál.
Ale jsme v těle, takže si to často neuvědomujeme. Pomocí smyslů necháváme vnější svět vstoupit do sebe. Cítíme ho, myslíme na něj, vnímáme ho, zpracováváme ho. Díváme se na něj skrz okno v sobě. A skrz to, jací jsme a co je v nás.
Nemusíme do sebe pouštět všechno. A je na nás, jak to, co se dovnitř dostane, zpracujeme. Je na nás, co se s tím bude dít. Co to s námi udělá, jestli se nás to dotkne, jestli to na chvilku ovlivní naši náladu či nás to změní natrvalo. Vnější svět do nás nemusí, když ho tam nechceme.
Žijeme uvnitř těla, které nás ohraničuje. Je pevné, hmatatelné, občas překáží, občas se chceme rozprchnout do všech stran, pohybovat se rychleji, létat, ale tahle hmotná schránka nás drží při zemi. Každý máme okno ven. A tím oknem se díváme. Vidíme těla, obaly jiných lidí, a myslíme si, že to jsou oni. Ale oni, ti lidé, opravdoví, živí, jsou uvnitř.
Každý z nás dostal nějakou schránku, nějaký obal, v němž nosíme "sebe". Nemůžeme ho vyměnit. Myslíme si, že ty schránky jsou lidé, kteří jsou ale ve skutečnosti v nich. Soudit knihu podle obalu a člověka podle vzhledu je nesmysl. Znám krásné lidi v ošklivých tělech a naopak.
Lidé by byli krásnější, kdyby nebyli ohraničení. Byli by všude. Nemohli by se skrývat. Mohli by splývat, létat, stávat se součástí věcí a jeden druhého, sdílet pocity, myšlenky, energii. Fyzický svět nás omezuje a izoluje. Drží nás v iluzi, že jsme tělo, včetně všech jeho limitů. Člověk ve skutečnosti nemá limity, dokud na ně neuvěří. Člověk, duše, je potenciál.
Ale jsme v těle, takže si to často neuvědomujeme. Pomocí smyslů necháváme vnější svět vstoupit do sebe. Cítíme ho, myslíme na něj, vnímáme ho, zpracováváme ho. Díváme se na něj skrz okno v sobě. A skrz to, jací jsme a co je v nás.
Nemusíme do sebe pouštět všechno. A je na nás, jak to, co se dovnitř dostane, zpracujeme. Je na nás, co se s tím bude dít. Co to s námi udělá, jestli se nás to dotkne, jestli to na chvilku ovlivní naši náladu či nás to změní natrvalo. Vnější svět do nás nemusí, když ho tam nechceme.
Žijeme uvnitř těla, které nás ohraničuje. Je pevné, hmatatelné, občas překáží, občas se chceme rozprchnout do všech stran, pohybovat se rychleji, létat, ale tahle hmotná schránka nás drží při zemi. Každý máme okno ven. A tím oknem se díváme. Vidíme těla, obaly jiných lidí, a myslíme si, že to jsou oni. Ale oni, ti lidé, opravdoví, živí, jsou uvnitř.
Každý z nás dostal nějakou schránku, nějaký obal, v němž nosíme "sebe". Nemůžeme ho vyměnit. Myslíme si, že ty schránky jsou lidé, kteří jsou ale ve skutečnosti v nich. Soudit knihu podle obalu a člověka podle vzhledu je nesmysl. Znám krásné lidi v ošklivých tělech a naopak.
Lidé by byli krásnější, kdyby nebyli ohraničení. Byli by všude. Nemohli by se skrývat. Mohli by splývat, létat, stávat se součástí věcí a jeden druhého, sdílet pocity, myšlenky, energii. Fyzický svět nás omezuje a izoluje. Drží nás v iluzi, že jsme tělo, včetně všech jeho limitů. Člověk ve skutečnosti nemá limity, dokud na ně neuvěří. Člověk, duše, je potenciál.
Ale jsme v těle, takže si to často neuvědomujeme. Pomocí smyslů necháváme vnější svět vstoupit do sebe. Cítíme ho, myslíme na něj, vnímáme ho, zpracováváme ho. Díváme se na něj skrz okno v sobě. A skrz to, jací jsme a co je v nás.
Phil Spencer má úžasnou vlastnost vyjadřovat se ke všem okolo, když sám nemá co říci. Ponechme teď stranou VR, které Microsoft naprosto zaspal, a podívejme se na jeho výrok ohledně vylepšování výkonu konzole, který se jednou výjimečně jeho vlastní práce týká.
Přesné znění jeho výroků si jistě dovede dohledat. Mluví o prostoru pro inovace v oblasti hardwaru. A ještě u toho tvrdí, že se jedná o něco přínosného pro zákazníky, což přirovnává k obměně hardwaru u telefonů a počítačů. Skoro jsem začínal věřit, že v oblasti zábavy jsme se už dostali do bodu, kde inovace hardwaru není tím stěžejním. Těšil jsem se na dobu, kde hardware bude dobrý tak akorát, aby mohl přinést inovativní obsah. To je věc těžko posouditelná, ale měl jsem dojem, že teď jsme se tam ocitli. Když v prvních dvou měsících tohoto roku vyšly hry The Witness a Firewatch, tak jsem byl nadšen, že takové věci konečně vznikají. A jistě budou vznikat i dál. Ty jsou jasným důkazem, kdy obsah vyhrává nad technickou formou.
A možná by bylo vůbec nejlepší, kdybych vývoj HW přenechali jiným oblastem - vědě. Tam je inovace a experiment jistě potřeba. Ale copak nezvládnou současné konzole přinést dostatečný výkon pro vyprávění... čehokoliv?
Tím neříkám, že grafika nemůže vypadat vždy lépe. A bylo by naivní si myslet, že někde lze najít úplný konec. Jistě nás čeká chvíle, kdy grafika ve hře bude reálnější než realita sama. To ovšem není něco, co by mě zajímalo. Pokud se mají hry přesunout od zábavy pro poďobané nerdy někam směrem k širšímu publiku, které nějaké HW inovace v nejmenším nezajímají, tak se musíme na chvíli zastavit a zaměřit se právě na obsah. A jen těžko se vyvíjí obsah, který by mohl zasáhnout širší cílovou skupinu, když někdo neustále bude měnit ty základy, které by měly být pevné.
